Mým původním povoláním je architektura. A mnoho let jsem byla přesvědčená, že je to pro mě to pravé. Jako architekt jsem se naučila být vnímavá k potřebám druhých a jak je důležité jim nepodsouvat řešení, které z nich nevychází. Tato kreativní služba lidem se ale ukázala býti spíše administrativní bojovkou o získání stavebního povolení a začala být spíš zdrojem frustrace než naplnění.

Mou touhu po tom, dělat něco skutečně smysluplného, dlouhé roky naplňoval Pionýr. V pionýru jsem se naučila odložit všechny své potřeby a touhu po spánku a jít uprostřed noci utišit plačící dítě. Zorientovat se rychle v situaci a řešit ji. Protože ji za mě nikdo jiný nevyřeší a suché spacáky dětí jsou důležitější, než ten můj.

Pak jsem se stala matkou a odstěhovala jsem se daleko od architektury i pionýru. Můj život se změnil. Mám dceru, Ester, která mě učí především trpělivosti, rozvíjí mou empatii a ukazuje mi, že děti jsou taky lidi. Jako matka mám za sebou svou vlastní zkušenost s těhotenstvím, porodem a šestinedělím. Naučila jsem se, jak nepřenositelná a individuální tato zkušenost je. A jak je důležité nesoudit druhé.

Když byly dceři dva roky, zemřel mi otec a rozbila se mi záda. Tato zkušenost je pro mě nesmírně důležitá, protože mi ukázala, jak složité je pochopit cizí bolest a její důsledky. Vyzkoušela jsem si to z obou stran – když jsem nedovedla pochopit bolest svého otce a byla jsem z ní otrávená a nechtěla jsem o ní nic slyšet a pak z druhé strany, když jsem já měsíce bojovala s každodenní bolestí a nepochopením okolí.

Tou dobou jsem také začala přemýšlet, co budu dělat dál. A nakonec jsem se rozhodla nevracet se zpět. Už od chvíle, kdy jsem já sama hledala dulu ke svému porodu, ve mě zrála myšlenka se dulou stát. Na vlastní kůži jsem zažila, jaké to je, mít vedle sebe někoho, kdo mě podpoří a o koho se mohu psychicky i fyzicky opřít a kdo má zároveň odstup. Přála bych si, aby každá žena měla možnost někoho takového po svém boku mít. Takže jsem se rozhodla vydat se po této cestě.